Chování každého živého tvora má své opodstatnění a příčinu. Stejně tak i chování koní je vždy jen reakcí na podnět. Důležitým prostředníkem mezi reakcí a podnětem jsou přijímače, kterými kůň vnímá své okolí a následně reaguje. Těmto přijímačům říkáme smysly.

Ve srovnání s člověkem má kůň mnohem lépe vyvinutý čich a sluch. Chuť a hmat považujeme za přibližně rovnocenné a zrak zaostává. Nejdůležitější roli tedy hraje to, co kůň slyší, a to co cítí čichem. Sluchem kůň rozezná potenciálně blížící se nebezpečí. Zaznamená i velmi jemný šelest. Umožňuje to trychtýřovitá stavba ušního boltce a jeho pohyblivost. Sluch je nejvýraznějším smyslem, který vyburcuje koně k úprku. Proto je stádo koní neklidnější ve dnech, kdy je větrné počasí. Není toho tolik slyšet.

Koňský čich je srovnatelný s čichem psím. Poskytuje koni zásadní informace o jeho sociálním prostředí a o prostoru, ve kterém se nachází. Pro život ve stádě je nepostradatelný. Klisna rozeznává své hříbě čichem, a také novorozené hříbě hledá čichem matčino mléko. Říjící se klisny vylučují mnohem více estrogenu, tedy zanechávají pachovou stopu hřebcům. Čichem si koně vybírají společníka, sexuálního partnera, nebo se seznamují s neznámými předměty.

Jistě jste už také viděli flémujícího koně. Při flémování kůň zvedá horní pysk a nastavuje tlamu tak, aby se pachová stopa dostala co nejblíže ke sliznici.

Přímý význam pro projevy chování a komunikace má ještě zrak. Díky postavení očí je zřejmé, že kůň disponuje širokým zorným polem. Při pasení kůň vidí bližší i vzdálenější předměty, a pokud je vyrušen náhlým rychlým pohybem, dává se na útěk.

Aby koně mohli žít společně, musí ve stádech fungovat přísná pravidla, a ta se musí dodržovat. Projevuje se životním rytmem stáda a hierarchií. Život koní ve stádě je jakýmsi rytmickým opakováním určitých činností. Volně žijícím koním zabírá nejvíce času denně pastva a odpočinek. Často je jejich harmonogram striktně dodržován, a je omezen jen napájením a chováním, které vede k ochraně před nepřízní počasí. Stáda koně Převalského tráví velkou část čtyřiadvacetihodinového dne odpočinkem, zbytek se pasou a relativně málo času věnují partnerskému, sexuálnímu a jinému sociálnímu chování.

Pokud se stádo přemisťuje z místa na místo, všichni členové následují vedoucí zvíře. Když jsem začínala chodit ke koním, myslela jsem si, že vedoucím jedincem ve stádě je hřebec. Myslím, že dodnes si to spousta lidí myslí. Většinou je to však úplně jinak. Vedoucím koněm bývá nejstarší klisna, nebo někdy i valach. O tomto postavení pravděpodobně rozhoduje věk. Ovšem zajímavé je, že vedoucí koně většinou nebývají vysoko postaveni v hierarchii dominance, a ta je ve stádě velmi důležitá. Nejvýše v žebříčku dominance jsou starší a silnější zvířata, která často bývají temperamentní a agresivní. Stádo ale nefunguje jen na hierarchii jedinců. Vznikají partnerství a skupinky několika koní, kteří stojí v systému dominance na podobné úrovni. Toho se dá dobře využít, pokud chceme začlenit nově přicházejícího koně do stáda. Nového koně můžeme nejprve vpouštět do výběhu jen s jedním z dominantních zvířat. Jakmile si tito dva vytvoří určitý vztah, začleníme je oba do stáda. Po navrácení do stáda brání dominantní kůň nového koně před agresivními výpady. Pokud je mladý kůň vychováván izolovaně od jiných koní, často získá určité charakterové vady. Ztrácí schopnost fungovat ve stádě a začlenění dospělého koně samotáře do sociální skupiny koní může být velmi obtížné.

A jak vlastně rozeznat koňské pocity? Nejjasnější pro naše vnímání jsou hlasové projevy. Každé malé dítě ví, že kůň řehtá. Řehtání je nejčastěji projevem nějakého rozčilení. Zvlášť, pokud jsou izolováni od stáda, nebo násilně odděleni (odstav hříběte). Často řehtají na uvítanou. Klisny řehtáním přivolávají svá hříbata. Kromě řehtání se kůň projevuje ještě celou řadou zvuků. Jeden z nich můžeme nazvat jakýmsi mručením, a je to zvuk, který vydávají hlavně v čase krmení. Hřebec často mručí na říjící klisnu. Často slýcháme kvíkání v souboji nebo pří útoku. Také klisna kvíká, pokud odmítá hřebce. Další hlasové projevy samozřejmě existují a není jich málo. V tomto článku si však vystačíme s těmito základními, protože popsat hlasové projevy koní by vystačilo minimálně na jeden další článek.

Raději bych se přesunula k povídání o jiném, záhadnějším způsobu dorozumívání, a tím je tzv. řeč těla. Hodně se například pozná i na mimice koně. Jedná se o vzájemné postavení obličejových svalů, které dávají dohromady určitý výraz. Všimněte si postavení a pohyb očních víček, očí, pysků a uší. Pokud kůň poulí očima, znamená to, že se něčeho obává. Můžeme vidět až bělmo očí, pokud je kůň opravdu vystrašený, nebo agresivní. Kůň, který má uši pevně přitisknuté k zátylku, je agresivní a hrozí. Když uši jen tak klimbají, koník je uvolněný a odpočívá. Vztyčené, dopředu postavené, uši znamenají soustředěnost. Samotný popis těchto znaků však samozřejmě nestačí. Jsou okamžiky, kdy si někteří lidé myslí, že jejich kůň je agresivní a útočí, protože má uši vzadu. Existují však rozdíly mezi hrozbou a jiným chováním, které se také projevuje posunutím uší o něco vzad. Nemá je ale tak přitisknuté k zátylku, jako kdyby hrozil. Klisny v říji mívají uši posunuté o něco dozadu, přitom mají pootevřenou tlamu a koutky huby směřující nahoru. Samozřejmě si nemůžeme všímat pouze mimiky.

Řeč těla znamená souhru všech koňských pohybů, včetně postavení hlavy, krku, hrudních i pánevních končetin. Když se koně mezi sebou zdraví, mají natažené krky, vztyčené uši a koutky huby směřující nahoru. Pokud se kůň ocitne v nebezpečí, často projevuje agresivní chování, jako je kopání nebo kousání. Kůň před kousnutím často zahrozí a vycení zuby. Naopak, podřízené chování se projevuje stažením ocasu a náhlou změnou směru pohybu. Odpočívající kůň se také pozná velmi snadno. Kůň při odpočinku stojí nepohnutě, hlavu a krk má asi tak ve stejné rovině se zády a uši mu padají na stranu. Přivírá oči, nebo je má zavřené. Dolní pysk mu visí dolů. Jedna z pánevních končetin je pokrčená a spočívá na ní váha. Čas od času kůň přenese váhu z jedné pánevní končetiny na druhou.

Pokud máme koně venku, někdy se nám zdá, že se stále jen pasou. Ale není tomu tak. Pokud mají pravidelný režim s dostatečným přísunem potravy, nikdy se nepasou více než 4 hodiny denně. Občas tedy vidíme koně, který se pase jenom jako, s nosem u země, žádné sousto však v hubě nemá, nebo potravu jen žmoulá. Tomu se říká paběrkování a souvisí to s dorozumíváním koní mezi sebou. Je to určitý projev ochoty spolupracovat.

Koně jsou velmi sociabilní zvířata, která mezi sebou neustále udržují nějaký kontakt, a to nejen mezi hřebcem a klisnou nebo klisnou a hříbětem. Koně si často ve dvojicích a skupinkách vzájemně ošetřují srst. Dospělí koně jeden druhému poskytují servis v podobě olizování, okusování. Zajímavé je, že pokud máme jen několikačlenné stádo, pak koně, kteří si původně nebyli sympatičtí, si tuto laskavost projevují také. Zřejmě z nedostatku sympatičtějších druhů.

V dnešní době si koně může dovolit téměř každý. Často se stává, že z nevědomosti, nebo nedostatku pochopení lidé chovají svého koně izolovaně. Tím mu samozřejmě přímo nezpůsobí žádné zdravotní potíže, vezmou mu však možnost projevovat svou přirozenost ve formě sociálního chování. Důsledkem bývají charakterové vady, často i agresivita, nebo také zlozvyky. Je proto více než vhodné pamatovat na tyto potřeby a udělat svého koně šťastnějším, tedy umožnit mu pobývat alespoň v několikačlenné skupině. Koneckonců, pozorováním takové skupiny se mnoho naučíme. Protože pokud chceme s koňmi žít, měli bychom být schopni jim rozumět a dokázat jim něco sdělit.

   Autorka: Anna Petříková